Leden 2011

oficiálně šestý příspěvek? :O

29. ledna 2011 v 21:10 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Kapitola 5.
"Dobře" odpověděl jsem a vydal se směrem ke dveřím ze dvora. Pořád se mi dost špatně dýchalo. Zajímalo by mě jestli si Pavel uvědomuje že mě mohl zabít nebo mu pocit nadřazenosti vyhovuje. Hádám to první. "Kluku?" položil mi Pavel ruku na rameno. "Jsi pořádku?" zeptal se mě. "Myslím že jo, už jsem zažil i horší věci.." usmál jsem se, lhal jsem. Něco jako srážku s náklaďákem v kompaktním balení jsem zažil skutečně poprvé. "Dobře, tak jdeme nahoru, myslím že máme dost věcí co bysme měli dneska stihnout." Upřel jsem na něj pohled naznačující něco jako "bude to taky bolet?" Zjevně můj pohled pochopil a zazubil se. Došli jsme zpátky do bytu a já si chtěl zalézt do "svého" kumbálu že si na chvilku odpočinu. "Počkej." Otočil jsem se na Pavla a on zmizel za dveřmi do bytu. Za chvíli se vrátil s jedním z bojovníku které jsem potkal včera. "To je Tobiáš." "Ahoj Já jsem Gabriel, ale můžeš mi říkat Fariel." (mám radši svojí přezdívku pod kterou vystupuju na internetu než moje vlastní jméno) Uklonil se. Rozhodl jsem se ho napodobit, přece nechci působit nezdvořile. "Můžeš jít semnou? Měli bychom ti vybrat něco na sebe." Podíval jsem se nechápavě na Pavla, vím že roztrhané tričko a tepláky asi nejsou nejspolečenštější ale.. "Myslím brnění." pochopil moje rozpaky Tobiáš. " Jo tak brnění." Řekl můj vnitřní hlas. "Rád s tebou půjdu." Tobiáš se otočil a zmizel ve dveřích, Pavel na mě kývnul směrem za ním, šel jsem. Šli jsme dolů do sklepa, očekával jsem normální prvorepublikový sklep, dřevěné kóje a mezi nimi poházené zbroje. Spletl jsem se. Už dveře nevypadali vůbec původně, nebo teda aspoň si nepamatuju že by v té době používali na dveře do sklepa pancíř. Tobiáš naťukal na první pohled neviditelnou klávesnici kód a dveře se s vrčením rozjeli do stran. Zářivky po stěnách, šedivá barva, dlaždičky na zemi, vypadalo to jako celkem slušný sklad. Po schodech jsme se zastavili před stolkem, u kterého seděl takový fousatý tlouštík, mohlo mu být tak padesát. Dlouhé vousy měl spletené do copánků a na koncích mu visely stříbrné křížky. "Ahoj Tome" Pozdravil Tobiáš. "Čest Tobe" odpověděl mu a nenápadně hodil pohledem ke mně. "Jo to je on." Usmál se Toby. "Těší mě" Pozdravil jsem "říkej mi Fari." "Zdar Fari." Řekl Tomáš a zvedl se aby mi podal ruku. Jak se zvedl odhalil červenou ledvinku se žlutým pikatchu a nápisem Pokémon. Držel jsem se abych se nezasmál, ale asi se tu moc nehledí na styl oblečení jako spíš na využití pomyslel jsem si. "Jdeme pro nějaký věci" řekl Toby. "Jasný, vyber mu to nejlepší!" Prošli jsme hlavní chodbou,která se rozdělovala do jednotlivých "kójí", zabočili do poslední nalevo a polil mě studený pot. Na zdi visel ukřižovaný démon, stopař, ruce mu končili v zápěstích, nohy u kolen a obrovské kaluže zaschlé krve naznačovali, že ho někdo takhle mučil až po tom co ho přibili ke zdi. "Je mrtvý, neboj se." Hlavou mi opět proběhla myšlenka jestli Pavel a ti lidé v jejichž blízkosti se právě bezprostředně nacházím nejsou ti zlí, ale podle toho co říkal Pavel, že stopaři si přímo užívají zabíjení..
těžko říct, možná ten démon dělal horší věci a proto ho potkalo tohle.. Byl hnusný už od pohledu, ale i tak mi ho možná bylo trochu líto tohle bych asi nepřál nikomu… "Fari, přestaň na něj koukat a sleduj tohle." Až teď jsem dokázal odpoutat oči od zohaveného těla a všiml si, že místnost je plná nádherných blyštivých ale i matně kožených zbrojí a že ve vzduchu je silně cítit líh. "Tak tady si mám vybrat?" zazubil jsem se. "Pokud myslíš že to zvládneš, zkus to." "Co tohle?" ukázal jsem na koženou tuniku přez kterou byly položené pokované rukavice. "No zkus si to." Vzal jsem tedy tuniku a zkusmo si jí navlékl. Byla mi malá, škoda. "Tak to asi ne." "Škoda ta se mi docela líbí, můžu aspoň ty rukavice?" "Jo to nebude problém." "Co támhle ta kožená kazajka Fari?" "Ta?" pohlédl jsem na kus zaprášeného ošacení. "Zkusit si jí můžu" oblékl jsem si jí a skutečně padla dokonale. "Jak jsi to trefil?" podivil jsem se. " "Ani nevím, ale jsem rád že ti padne." Po tom co jsme ještě vybrali správné boty, opasek, přezky a další maličkosti vrátili jsme se nahoru do Kamilova bytu. Ani mi to nedošlo ale bylo už kolem páté večerní, šel jsem proto ke dveřím Kamilovi pracovny a zaklepal.