Září 2010

Fight Club neboli Klub Rváčů

20. září 2010 v 18:36 | Kazatel |  Fight Club
Celý svůj život bojuju, jak po psychické tak hlavně fyzické stránce, patřím mezi ty, kteří jdou po ulici s vytaženým telefonem ikdyž se okolo nich pohybují pochybné existence. Patřím mezi ty které když někdo přepadne, tak mu domluví ručně a víc se s tím nezabírají. Boj je největším adrenalinem vůbec, miluju bojová umění, a boj sám o sobě. Nedávno jsem se podíval na klub rváčů a zjistil jsem že prvotní myšlenka filmu naprosto vystihuje to co potřebuji. Tímto bych vás chtěl vyzvat, vás kterým též chybi ADRENALIN, a RESPEKT samým před sebou. Vy jenž si chcete trochu věřit a ukázat že na něco máte.. Vy jenž nechcete být utlačování ostatními stádovými konzumenty, spolužáky, kolegy, násilníky na ulicích. Vás vyzívám, napište mi, společně vytvoříme komunitu odlišných lidí, lidí jenž sdílí jiné ideály než jakými jsou : Váha gelu na hlavě, rychlost jakou vypočítám X, jestli si stáhnu kalhoty ke kolenům nebo ke kotníkům. Ctíte respekt? odvahu? soudržnost? napište mi, ozvěte se, na co čekáte? Právě vás hledám, sejde se nás víc, najdeme si prostory, a vybijeme se z naší stále stupňované agresivity. Stanovíme si pravidla a budeme se jimi řídit. NAPIŠTE MI.

oficiálně pátý příspěvek?

19. září 2010 v 20:11 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Kapitola 4.

Dalšího rána jsem se probudil v tmavé, místnůstce jenž mi připomínala komoru v které většina lidí má konzervy, lahve s alkoholem, a zavařené okurky, obecně se jí říka špajz. Přesvědčil mě o tom i lehký pach alkoholu, asi se tu nějaká lahev rozbila. Čpavý zápach rozlité slivovice mi nedělal moc dobře a tak jsem se rychle posadil, s plánem rychle místnost opustit. Když jsem se posadil rozhlédl jsem se ještě urychleně okolo. Na židli pod oknem byl opřený můj meč, jeden-a-půl-ruční akavír který jsem si vybral u Pavla doma, než nás začali honit stopaři. Přišlo mi to dávno, ale hned mi došlo že se to všechno vlastně seběhlo včera. Je neuvěřitelné že když zpětně vzpomínáme na neuvěřitelné momenty našeho života, připadá nám to jako včera, v případě že to bylo dávno, a naopak pokud se to stalo včera myslíme si že se to stalo dávno. Vstal jsem, sebral svůj meč a vydal se ke dveřím z místnosti, podlaha vrzala jako postel v déle zaběhnutém motelu, nepříjemný zvuk. Tak nějak automaticky jsem se snažil nadělat co nejméně hluku, asi protože doma jsme měli parkety a když jsem v noci chodil po místnosti také to vrzalo a já nechtěl nikoho vzbudit. Došel jsem ke dveřím, položil dlaň na kliku a stiskl, poslušné cvaknutí západky mě ujistilo, že mě nikdo nezamknul a že vše je v pořádku. V pořádku?! Doteď jsem se nad tím ani nezamyslel ! Jak jsem se ocitnul v té bohem zapomenuté komoře téměř bez světla? Všechno co si pamatuju je jen.. Při dalším přehrátí včerejších událostí se mi udělalo mdlo, radši nad tím nepřemýšlet, aspoň dokud se neposilním jídlem a pitím. Zabral jsem tedy za kliku a vstoupil do předsíně v které jsem se včera vítal s ostatními. "á pán se ráčil probudit.." ozvalo se zprava. Lekl jsem se a podvědomě uskočil doleva. Byl to Pavel, seděl vedle mých dveřích na židli a na kolenou měl položenou rozevřenou knihu. "Dobrý ráno ti přeju." Odpověděl jsem jak jsem dokázal nejmileji. "Tak pojď najíš se, vysprchuješ se, oblečeš se do něčeho pohodlnějšího a můžeme začít.",
" začít s čím?" podivil jsem se. "S tréninkem přece, snad sis nemyslel že budeš vést armádu do boje proti démonům a bez tréningu, bože kluku říkali že budeš chytrej." , " Jo aha, tak to potom jo." Snažil jsem se aby v mém hlase řádně vyzněl sarkasmus, o který jsem se snažil. Zjevně se povedlo. " No já vim že toho na tebe včera bylo trochu moc, a musim uznat že na to že ses poprvý setkal s démonama sis vedl fakt slušně.." " Díky Pavle.." " Enem žádný oslavování, řekl jsem fakt slušně, ale taky sis mohl vést líp" " Jo je mi to jasný. "
Po snídani a studené sprše mě čekalo oblékání se do pohodlnějšího jak řekl Pavel. To pohodlnější znamenalo celkem volné tepláky, triko a dost zašlou mikinu s obrázkem Iron Maiden. Tu kapelu mám náhodou rád a tak jsem si to i přes ten hrozný stav rád oblékl.
" Jdeme na dvorek." Řekl Pavel. Neměl jsem důvod protestovat a byl jsem zvědavý co mě bude čekat za trénink. Sešli jsme schody, prošli starými dveřmi a vyšli jsme na dvůr mezi domy. Bylo to dost velké místo pro parkování šesti aut, ale jelikož tu nebyla žádná auta, podivil jsem se a rozhlédl se kolem, nebyla tu žádná vrata, takže se asi nemusím bát že by sem někdo přijel, po bližším zkoumání jsem zjistil že dokonce jediný vchod je ten kterým jsme přišli. " Tady nás asi nikdo pozorovat nebude co? " řekl jsem a usmál se. " vlastně v těch barácích buď nikdo nebydlí, a nebo jsou ty okna jen z týhle strany, zevnitř jsou zazděný."

" No tak to je fajn." Odpověděl jsem s trochu zaraženým tónem. " Tak se do toho pustíme." Pavel mi hodil můj meč, chytl jsem ho a vytáhl z pochvy. Chvilku jsem se zaraženě díval střídavě na něj a na meč, nebyl jsem si jistý jestli to bude v pořádku bojovat ostrými zbraněmi, přece jen on má za sebou asi nějaký trénink. Ujistil mě že všechno bude v pořádku a tak jsem zaujal bojový postoj. Jak jsem předpokládal, Pavel to s mečem uměl, co jsem nepředpokládal, bylo to že jsem přibližně po 10 velice namáhavých sekundách ležel na zemi s hlavou v louži a nemohl jsem popadnout dech. " Jsi lepší než jsem si myslel." " Ále což no, enem mám toho víc zasebou, přijde den, kdy budeš lepší než já." " No to jsem fakt zvědavej, podívej se, jsem celej mokrej.." " To je hrozný, asi už nemůžeš dál bojovat co?"
" Neprovokuj."
Sekl jsem po Pavlovi mečem ale on uskočil, čekal to. Sekl jsem znovu, znovu a potom jsem vyskočil a udeřil největší silou kterou jsme uměl, myslel jsem že buď uhne, nebo ho i s jeho mečem musím přepůlit. Pavel jednou rukou nastavil meč, druhou rukou udělal divný pohyb a nastavil ji ke mně dlaní, ucítil jsem obrovskou ránu přímo do plic. Pak už byla jen tma.
Otevřel jsem oči asi po pěti vteřinách a snažil se chytit dech. Moje plíce nestíhali dělat svou práci, bylo to jako by je někdo sevřel v ruce a stisknul. " Co? Co to?" Všechno se mi točilo, myslím že ten jeho útok ta rána samotnou nastavenou dlaní mě málem zabila, udělal tak málo a já to málem nepřežil. Popadl jsem dech. " Co to sakra bylo?!" " Takovej malej trik, ty tě bude učit Kamil, ale na to je ještě čas." " Nemůžu se doč-kch kch kch-kat." Promiň ještě nemám dost vzduchu. " Chceš pokračovat?" zeptal se Pavel. " Ne dneska už ne, promiň ale tohle mi dnes stačilo." " Dobrá, budeme pokračovat zítra, večer si ještě promluvíš s Kamilem."