Můj oficiálně třetí příspěvek-konečně

16. prosince 2009 v 14:44 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Díky nekonečnému snažení Nicolette ^^ a půl hodince volna jsem stvořil třetí příspěvek :D

Kapitola 2. Útěk
"Co?! Ale notak chlape…"- řekl jsem neduverivym tonem.
"Neveris mi? Tak to mas hochu dve moznosti, bud uveris a když budes delat co ti reknu, tak prezijes, nebo se na to co ti tu vykladam vykašleš, půjdeš ven a oni te odvedou nekam, kde se ti fakt libit nebude…"
Mlcel jsem, pripadal jsem si hloupe. Pavel se na me podíval s výrazem který naznačoval ze pocita s tim ze jsem se rozhodl ho poslouchat a řekl "takze pokud uz ti doslo ze takhle to bude nejlepší, pojde zamnou" , otevrel dvere a vstoupil do tmavé místnosti. Sel jsem za nim, do nosu me uhodil štiplavý zapach odrezovace a lestidla. Vstoupil jsem dovnitř a zatajil se mi dech. Na stenách visely meče, štíty, zbroje, proste to byl pro moje oci takovy maly raj.
"Nekoukej jako vyvoraná myš"
"ale…vzdyt…"
"tak co jsem rikal?! Nekoukej jak vyvorana mys a pojd sem"
Prisel jsem k nemu bliz, az ke staremu ztrouchnivělému stolu pod oknem. Pavel mi poté řekl
ze nemuzeme jit bez toho abych byl ozbrojen. Zeptal jsem se kam chce jít a bylo mi receno ze musime jit za nějakým Kamilem, nebo tak mi to alespoň znelo. Souhlasil jsem. Pavel mi zacal vybirat mec, a choval se pritom jako kdybych vůbec nevedel k cemu mec slouzi. Vyvedl jsem ho z omylu, mece jsou moji vasni, součásti meho zivota.
"Pavle? A co tamhle ten jedenapulrucni Akavír?"
Pavel se zaskocene otocil.
"he?"
"no tamhle vzadu"
Pavel se stále podivenym vyrazem dosel k meci postavenemu v rohu, uchopil ho a vratil se.
"Ty se vyznas v mecich?"zeptal se me
"Celkem, vzdycky jsem se o ne zajimal a ne jen o mece…"
"Nemám cas si te zkouset, ale pozdeji to snad udelám, nicméně dobrá volba, más zkusené oko, dlouhý široký mec se k tobe hodi jako maslo k rohlíku!" zazubil se Pavel.
Vzal jsem si od nej mec, prehodil si prez rameno pochvu a uvazal ji. Když mi Pavel zkontroloval vázání, vydal se ke dveřím na chodbu.
"Musíme na strechu, hodne rychle…"
"Není problém."
Pavel rozrazil dvere a rozebehl se nahoru po schodech, nestacil jsem mu, skakal schody snad po ctyrech, a já sotva po dvou…*prásk*
Pavel se zarazil a sklonil se prez zabradli aby videl dolu.
"Sakra, jsou tu, pridej!"
Utíkal jsem co jsem mohl a nakonec se mi podarilo nějakým způsobem Pavla dohnat, zabehli jsme do dveri na konci schodů. Pavel před ne povalil starou almaru a rozebehl se na druhou stranu, bezel jsem za ním.
Doběhli jsme k malemu schodišti vedoucimu na strechu, dvere uz tu davno nebyli, proto bylo vsude hnusne vlhko a vzduchem se vznasel pach hnijícího dreva.
"Pojd nahoru, dohanej nás"
Poslechl jsem a vyskocil na strechu.
Do obličeje me opet uderil ranní studený vítr, který na strese byl ještě horsí nez dole na ulici.
"Drz se zamnou"
Pavel se rozebehl k okraji strechy a skocil, dopadl o par metru dal na nizsi strechu sousedního domu a chytil se antény aby nesjel po taškách které se při dopadu utrhly. Skocil jsem za ním, dopadl jsem a zacal klouzat dolů. Chytil mě.
"Tak rychle ne, tak rychle tě ztratit nesmíme"
To co se stalo v nasledujicich vteřinách si presne nedokazu vylozit a udelat z toho kloudnou vetu.
Vypadalo to ze predemnou primo ze strechy vyletel Ďábel, nebyl to dábel ale spis stopar, nez stacil dopadnout na zem postrádal hlavu a bez ní se pristává dost tezko, tudiz se skutálel ze strechy dolů a vzal při tom sebou málem i mě.
Pavel mi znova zachránil život, když me chytil. Doufam ze me chytí pokazdé když budu padat do záhuby. Bezeli jsme s Pavlem po střechách domu tak rychle, ze jsem pomalu prestaval verit v gravitaci. Prislo mi to několik sekund co bezime, takze jsme museli byt nekde jen par bloku od skoly, ale zjevne jsem se spletl, když jsme v nasledujici sekunde seskocil z domu na hromadu písku a rozhlédl se, nedokázal jsem presne urcit kde asi jsme. Porád byla zima, a já se trásl, adrenalin uz vyprchal a já myslel ze mi snad pukne hlava, hnát se po strechách při takové zimě v triku, není nic prijemneho.
"Neunavil ses doufám ?"
"Ještě mame poradnej kus cesty před sebou"
Trochu mi zacina vadit jeho povyseny ton a to ze on i po tom co mi dvakrát zachranil život, behani po střechách, skocích z výsek, a i prez to ze není o moc lepe obleceny nez ja, není nijak zadýchaný ani unavený.
"No co? Snad jsi necekal ze timhle jsme s nima skoncili."
Opravdu nemám rád jeho tón…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bílý Vlk Bílý Vlk | 20. prosince 2009 v 12:19 | Reagovat

Je to naprosto suprovej příběh a bylo by možná dobré kdyby se ke Gabrielovi přidal nějaký jeho dobrý kamarád, jakým určitě je Ctibor. Ale jinak je to bezvadný. :-)

2 Kazatel Kazatel | 20. prosince 2009 v 15:23 | Reagovat

Jen dočkej času :), Ctibor se přidá,a nejen to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama