Prosinec 2009

Co takhle oficiálně čtvrtý příspěvek?

20. prosince 2009 v 19:04 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
kapitola 3. setkání s Kamilem

"Opravdu nemám rád jeho tóm" -Zaznělo mi hlavou..
Jako kdybych to už někdy slyšel...
"No takže připravenej?"
No neštvalo by vás že po takové honičce vám dá sotva minutu k odpočinku?
"Jdem..."
Byli jsme někde mezi domy, proto jsem se nemohl zorientovat a nevěděl jsem kde jsme, Pavel to ale věděl. Prošli jsme průchodem domu a vyšli na ulici.
"Pavle?"
"no?"
"Proč po mě vlastně ti stopaři jdou?"
"Eh...kluku..to máš tak, ty jsi totiž mnohem víc než si všichni myslí a tím myslím i tebe sama.."
Mlčel jsem, slyšet tohle, bylo jako vyhrát v loterii...Konečně to vypadalo že jsem v něčem výjimečný. Nevěděl jsem v čem. Šli jsme po ulici, a já sledoval lidi okolo, nevěděli o ničem, neviděli to co jsem viděl já před několika hodinami, neviděli létajícího démona a jeho padající hlavu. Nezažili ten strach...Okolo zrovna projížděla tramvaj a cinkala, pršelo a kapky deště bušili do tramvajové zastávky okolo které jsme šli,naproti přez ulici zrovna někdo chvátal aby tramvaj chytil, před námi se zase někomu kdo právě vylezl z McDonaldu rozsypala lejstra a on se je zcela marňě snažil sebrat. Vypadalo to jako zcela normální den, všechno bylo stejné, až na to že se zcela změnil můj pohled na svět.
"Kam to teda vlastně jdeme?"
"Za Kamilem"
"Eh..."
"Na Flórenc, bydlí kus od tamtud."
Pak jsme zase oba mlčeli a šli dál po ulici. Napadlo mě se zeptat-"Proč nejedeme metrem, nebo tramvají?"
"Když jedeš, metrem, tramvají, nebo autem, nejsi pánem situace, kdokoli do tebe vrazí, cokoli se pokazí, ztrácíš možnost zachránit se...
To mi jako odpověď celkem stačilo a tak jsme pokračovali.
Jak jsme šli pomalu začalo lidí na ulici přibývat, díky čemu polevil můj strach z jakýchkoli nadpřirozených bytostí, přece tu nebudou zabíjet před tolika lidmi.
Měl jsem pravdu, došli jsme ke stanici metra Florenc a odbočili směrem k autobusovému nádraží, u jednoho staršího domu jsme se zastavili a Pavel zazvonil na zvonek.
"Ano?"ozvalo se trochu chraplavým hlasem z repráčku.
"Jsem tu, a mám s sebou i kluka."
"Pojďte nahoru"
Poprvé za tu dobu co Pavla znám mě napadlo co když oni jsou taky zlí? Co když bych tam neměl chodit? Rychle jsem tu myšlenku zahnal a šel s Pavlem nahoru do třetího patra, nemám rád to že je rychlejší..
Doběhli jsme do třetího patra a postavili se před pevně vyhlížející kovem pobité dveře, chvíli se nic nedělo ale pak se otevřeli. Vstoupili jsme do předsíně staršího bytu, ne ale normální předsíně z atmosféry která zde panovala bylo cítit napětí, strach, statečnost, nevím proč mě tato slova napadala, lezla mi do hlavy tak nějak sama od sebe, nebo to bylo tím že na mě koukalo asi 6mužů v rozličných zbrojích s meči a sekerami?
Mohl za to jejich pohled který vypadal jako by právě viděli něco úžasného? Připadalo mi že vypadají jako malé dítě které najde zatoulanou skleněnku kterou hledalo...
"Vítám tě Gabrieli"
"Zdravím vás bojovníci"
Čekal jsem že se začnou hlasitě smát a já se ztrapním, ale nestalo se, nebyli to normální dnešní lidé, byli to skuteční muži, uznávající mé ideály, tací o jakých jsem si myslel že vymřeli.
"Zdravíme tě Gabrieli"
Hned ke mne přistoupil jeden viditelně nejmladší a povídá : " Je mi ctí vás poznat pane" a uklonil se, jeho gesto jsem napodobil.
Nevěděl jsem co si mám myslet, říkají mi pane, a vypadá to jakobych pro ně byl obrovská autorita.
"Gabrieli, určitě jsi teď zmatený, chapeme to, proto prosím, mě následuj."
Podíval jsem se na Pavla a ten pokynul hlavou směrem ke Kamilovi.
Šel jsem tedy do další místnosti, musela to být jeho pracovna.
"Posaď se."
Posadil jsem se do vysokého koženého křesla a rozhlédl se kolem, na zdech viseli obrazy, dva kordy, a hlava jakéhosi zvířete.
"Pane, proč jsem vlastně tady?"
"Chápu že teď budeš mít hodně dotazů, a já nebudu schopen odpovědět ani na polovinu z nich.... Ale zkusím to.."
"Jsi tady, můj milý Gabrieli kvůli tomu že jsi, jak bych to jen řekl, vyvolený, jsi ten po kom jdou stopaři, už to něco znamená nemyslíš?"
"Kolikrát jsi viděl že by někoho po ulici honili démoni? No pověz."
"Ale k čemu jsem vyvolený, a proč?"
"Jsi vyvolený k tomu být skvělým bojovníkem a vůdcem vojáků v boji proti démonům.
"Ekl" Vydal jsem ze sebe podivný pazvuk, slyším tu nejabsurdnější věc ve svém životě, ale zároveň tu nejvytouženější. Plní se mi moje sny...Ikdyž trochu jinak než jsem si to představoval...




Co bych k tomu dodal...

20. prosince 2009 v 16:22 | Kazatel |  Můj osobní deníček...
Dneska mi bylo receno ze bych se mel usmírit se starsí cástí nasí rodiny, prece jenom zijeme u nich a já bych s nimi nemel být rozhádaný, aspon ne o vánocích, nejvetsím predmetem hádek je to ze poslednich pár mesíců ziju v kuchyni na gauci s notebookem a to se samozrejme nikomu nelíbí, ackoliv jsem jim nechal celý volný pokoj, nestací to...nevím jestli se mám prestehovat na svoje stare misto a krcit se na drevene stokrdli u malé skrinky, nebo snad na půdu? opravdu nevím... co vy na to?

oficiálně první příspěvek-remake

16. prosince 2009 v 14:46 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Zdravím vás lidi...hodím sem první příspěvek...knížka kterou jsem chtěl dávno začít psát...ale zatím jsem se k tomu nedostal, gramaticky neopravené ale čitelné...


Byl studeny prosincovy den a ja jsem se jiz nedockave koukal na hodiny a odpocitaval minuty do konce vyucovani. Patnáct minut sdelovali mi hodiny pomocí ručiček,dalších hroznych patnáct minut zemepisu s nasim panem reditelem. Pohledl jsem z okna a zacal sledovat jak krasne venku snezi, jak padaji snehove vlocky a jak je vitr zanasi na okno kde se pak rozpousti a v podobe malych kapek stekaji dolu po skle.
''Gabriely, řekl pan ředitel, jsi tu, nebo zase nevnímáš?''
Teprve když potreti zopakoval mé jmeno vsiml jsem si ze vlastne vola me a otocil se na nej.
''ano, pardon, nad necim jsem se zamyslel.''

Reditel me hned vytahl k tabuli a ze pry mu mám ukazat kde je město s rozsirenym gumárenským prumyslem. Samozrejme ze jsem hledal nekde uplne jinde a tak jsem dostal za pet a sel se posadit, zazvonilo, ten krásný dlouhý ton mi znel hlavou a ja si rikal ze je to konecne zamnou, konecne mam za sebou tohle hrozne mrhani mym casem, a muj cas je prece tak dulezity…
Prisel jsem domu a hodil tasku pod vesak na pradlo tak jako to delam vzdycky uz nějakých 6let od doby co jsme se prestehovali. Nemam ve zvyku se doma koukat do tasky a ani dnes jsem to nemel v planu, hned jsem zamiril k pocitaci. Stiskl jsem enter a ve vterine mi nabehl pocitac stejne tak jako jsem ho rano nez jsem vysel do skoly ulozil ke spanku. Vpravo v liste mi poblikávalo cervene znameni ze memu antiviru opet dosel licencni kod a ze bych mel zadat novy, skocil jsem proto hned na sit a nasel si další kod který jsem zadal tak jako to delam skoro každý mesic aby mi antivirus sel zadarmo a ja nemusel nic platit . Pride mi zbytecne platit za něco, co muzu mit klidne zadarmo.
Konecne jsem se pustil do sve oblibene cinosti na obrazovce uz mi nabíhala modra obrazovka z drakem rvoucim z plnych kostlivých plyc, zadal jsem heslo a vstoupil do svého světa, světa plného magie, boju, smrti, ale i krásných okamziku, světa kde nejsem jen nudnym studentem stredni skoly s prumernym hodnocenim, světa kde jsem mocny bojovnik který se utka s kterymkoli nepritelem.
Po půl hodine jsem se zacal nudit a tak jsem svůj uzasny svet ukoncil a rozvalil se na koberec, tak jak to mam rad. Někdo zazvonil. Sel jsem otevrit a ve dverich stal muj nejlepší kamarad promrzlí od hlavy az k pate, vzal jsem ho dovnitr a zavedl do pokoje. Prisel mi opet vypravet o svých vidinách o uzasnem svete který splnoval všechny nase idealy, jako ten muj na pocitaci. Kolem seste hodiny mne babicka velice prijemnym tonem sdelila ze je na case aby Ctibor odesel jelikož je cas na veceri, doprovodil jsem tedy ctibora ke dveřím a zavrel za nim. Najedl jsem se a sel jsem spát.
Ráno když jsem se probudil vstal jsem priblizne v pul sedme tak jako každý den , byla streda coz znamenalo ze ctibor uz je davno ve skole jelikož ma ranni doucovani a ja nemusim tak spechat. V sedm jsem vysel z bytu a vydal se dolu po schodech z druheho patra.
Když jsem vysel ven na ulici zjistil jsem ze jsem zrejme podcenil venkovni teplotu a malo se oblekl, skolu mam nastesti jen kousek tak jsem si řekl ze to preziju. Vydal jsem se tedy po lucemburske ulici smerem ke skole. V puli cesty se mne zmocnil podivny pocit, pocit ze jsem nekym sledovan.
Opatrne jsem se ohledl, snazil jsem se aby to vypadalo jako ze se nic nedeje jen si zavazuji tkanicku. Skutecne, o padesat metru zamnou byl muz v cerne bunde a dzinach,
jakmile jsem se pootočil zjevne to zpozoroval a delal jakoze si vybira noviny u trafiky. Nebal jsem se jelikož cesta do skoly je rusna a nikde není zadne slabe místo a taky nejsem zadny chudak prece jenom mam trochu muznejsi postavu a s vetsinou potencionálních lumpu si poradim. Tak jsem sel dal, presel prez prechod a uz se blizil ke skole když v tom se v dome vedle me otevřeli dvere, někdo me popadl za ruku a strhl dovnitř.
Ticho bud, jde po tobe .
Coze? Kdo?
Rikam ti bud ticho!
Byl jsem tedy zticha, za chvíli pruh svetla pod dveřmi domu zahalil stin nekoho kdo před nimi stal, chvili tam ten někdo stal něco si pro sebe zaklel a odesel.
Tak snad je pryc, ale ven nesmís.
Ale kdo? Proc? A kdo jsi ty? Zeptal jsem se divne vypadajícího muze kolem ctyricitky.
No Stopar prece jde po tobe od doby co jsi vylezl z baraku, to sis ho vazne nevsiml? No to je jedno pojd semnou nahoru tam je bezpečno.
Ackoliv jsem mel jit do skoly, a toho muze jsem vůbec neznal uznal jsem za vhodne aspon chvili hrat jeho hru. Sel jsem tedy s nim nahoru do čtvrtého patra, prekvapilo me jak svizne skakal po schodech.
Odloz si dneska do skoly nejdes, musis zustat tady.
Muz dosel k oknu opatrne odhrnul zaclonu a podival se z okna.
Kruci fix. A rychle se schoval.
Co se deje?
Je tam a není sám uz jsou tam tri, jen doufam ze se sem neodvazi minimalne ne ted.
Co jsi vlastne zac? Zeptal jsem se.
Jsem Pavel , to by ti zatím mělo stacit.
Co se to deje? Kdo byl ten chlap?
Deje se to ze potobe jdou stopari a dokonce tri , stopari jsou sluzebnici temnot, démoni v lidskem tele jenz neznaji nic jineho nez utrpeni, bolest, a miluji zabijeni, co jim ovšem jde ještě mnohem lepe nez nekoho podrezat a pak se vyradit v jeho vnitrnostech je stopovat lidi které jim jejich pan prikaze najit. Takove lidi pak ceka ještě mnohem horsi osud nez ty které stopar pouze zabije.
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Můj oficiálně třetí příspěvek-konečně

16. prosince 2009 v 14:44 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Díky nekonečnému snažení Nicolette ^^ a půl hodince volna jsem stvořil třetí příspěvek :D

Kapitola 2. Útěk
"Co?! Ale notak chlape…"- řekl jsem neduverivym tonem.
"Neveris mi? Tak to mas hochu dve moznosti, bud uveris a když budes delat co ti reknu, tak prezijes, nebo se na to co ti tu vykladam vykašleš, půjdeš ven a oni te odvedou nekam, kde se ti fakt libit nebude…"
Mlcel jsem, pripadal jsem si hloupe. Pavel se na me podíval s výrazem který naznačoval ze pocita s tim ze jsem se rozhodl ho poslouchat a řekl "takze pokud uz ti doslo ze takhle to bude nejlepší, pojde zamnou" , otevrel dvere a vstoupil do tmavé místnosti. Sel jsem za nim, do nosu me uhodil štiplavý zapach odrezovace a lestidla. Vstoupil jsem dovnitř a zatajil se mi dech. Na stenách visely meče, štíty, zbroje, proste to byl pro moje oci takovy maly raj.
"Nekoukej jako vyvoraná myš"
"ale…vzdyt…"
"tak co jsem rikal?! Nekoukej jak vyvorana mys a pojd sem"
Prisel jsem k nemu bliz, az ke staremu ztrouchnivělému stolu pod oknem. Pavel mi poté řekl
ze nemuzeme jit bez toho abych byl ozbrojen. Zeptal jsem se kam chce jít a bylo mi receno ze musime jit za nějakým Kamilem, nebo tak mi to alespoň znelo. Souhlasil jsem. Pavel mi zacal vybirat mec, a choval se pritom jako kdybych vůbec nevedel k cemu mec slouzi. Vyvedl jsem ho z omylu, mece jsou moji vasni, součásti meho zivota.
"Pavle? A co tamhle ten jedenapulrucni Akavír?"
Pavel se zaskocene otocil.
"he?"
"no tamhle vzadu"
Pavel se stále podivenym vyrazem dosel k meci postavenemu v rohu, uchopil ho a vratil se.
"Ty se vyznas v mecich?"zeptal se me
"Celkem, vzdycky jsem se o ne zajimal a ne jen o mece…"
"Nemám cas si te zkouset, ale pozdeji to snad udelám, nicméně dobrá volba, más zkusené oko, dlouhý široký mec se k tobe hodi jako maslo k rohlíku!" zazubil se Pavel.
Vzal jsem si od nej mec, prehodil si prez rameno pochvu a uvazal ji. Když mi Pavel zkontroloval vázání, vydal se ke dveřím na chodbu.
"Musíme na strechu, hodne rychle…"
"Není problém."
Pavel rozrazil dvere a rozebehl se nahoru po schodech, nestacil jsem mu, skakal schody snad po ctyrech, a já sotva po dvou…*prásk*
Pavel se zarazil a sklonil se prez zabradli aby videl dolu.
"Sakra, jsou tu, pridej!"
Utíkal jsem co jsem mohl a nakonec se mi podarilo nějakým způsobem Pavla dohnat, zabehli jsme do dveri na konci schodů. Pavel před ne povalil starou almaru a rozebehl se na druhou stranu, bezel jsem za ním.
Doběhli jsme k malemu schodišti vedoucimu na strechu, dvere uz tu davno nebyli, proto bylo vsude hnusne vlhko a vzduchem se vznasel pach hnijícího dreva.
"Pojd nahoru, dohanej nás"
Poslechl jsem a vyskocil na strechu.
Do obličeje me opet uderil ranní studený vítr, který na strese byl ještě horsí nez dole na ulici.
"Drz se zamnou"
Pavel se rozebehl k okraji strechy a skocil, dopadl o par metru dal na nizsi strechu sousedního domu a chytil se antény aby nesjel po taškách které se při dopadu utrhly. Skocil jsem za ním, dopadl jsem a zacal klouzat dolů. Chytil mě.
"Tak rychle ne, tak rychle tě ztratit nesmíme"
To co se stalo v nasledujicich vteřinách si presne nedokazu vylozit a udelat z toho kloudnou vetu.
Vypadalo to ze predemnou primo ze strechy vyletel Ďábel, nebyl to dábel ale spis stopar, nez stacil dopadnout na zem postrádal hlavu a bez ní se pristává dost tezko, tudiz se skutálel ze strechy dolů a vzal při tom sebou málem i mě.
Pavel mi znova zachránil život, když me chytil. Doufam ze me chytí pokazdé když budu padat do záhuby. Bezeli jsme s Pavlem po střechách domu tak rychle, ze jsem pomalu prestaval verit v gravitaci. Prislo mi to několik sekund co bezime, takze jsme museli byt nekde jen par bloku od skoly, ale zjevne jsem se spletl, když jsme v nasledujici sekunde seskocil z domu na hromadu písku a rozhlédl se, nedokázal jsem presne urcit kde asi jsme. Porád byla zima, a já se trásl, adrenalin uz vyprchal a já myslel ze mi snad pukne hlava, hnát se po strechách při takové zimě v triku, není nic prijemneho.
"Neunavil ses doufám ?"
"Ještě mame poradnej kus cesty před sebou"
Trochu mi zacina vadit jeho povyseny ton a to ze on i po tom co mi dvakrát zachranil život, behani po střechách, skocích z výsek, a i prez to ze není o moc lepe obleceny nez ja, není nijak zadýchaný ani unavený.
"No co? Snad jsi necekal ze timhle jsme s nima skoncili."
Opravdu nemám rád jeho tón…