Říjen 2009

Můj oficiálně druhý příspěvek

29. října 2009 v 1:21 | Kazatel
Tak vám sem vzápětí hodím i druhou knižku kterou asi nikdy nezačnu psát ..


Fariel-úděl bojovníka

Fariel
vyrůstal v osadě Cael Domnis hluboko skryte v Luniných lesích. Žil sám s otcem.
Už když vyrůstal bylo na něm vidět ze jednou z něj bude velký válečník a možná spasitel cele elfské rasy na Urdonu. Poprvé držel meč ve svých pěti letech,tehdy byl horky letni den a Farieluv otec Linnien se jako každý druhy den staral o své květiny.Linnien byl bývalý válečník jenž bojoval v bojích s Haremusany v Montriasu,po válce se začal věnovat věcem které ho skutečně zajímaly jako květiny,studování přírodních kras,a zvířectva díky této vášni se z něj stal druid.
Fariel se jako už mnohokrát vkradl do pokoje svého otce když právě nedával pozor aby si prohlížel pozůstatky z otcových válečnických časů.Fariel přišel ke dveřím a opatrně stiskl kliku,dělal to už tolikrát ze dveře téměř nezavrzali.Skočil do místnosti a rovnou zamířil ke skříni v níž byli mapy,všemožné části brnění,a různé věci o kterých Fariel nevěděl k čemu slouží včetně malé truhličky bez zámku,Fariel se už několikrát pokoušel skřínku otevřít ale nikdy se mu to nepodařilo takže už si jí ani nevšímal. Prohraboval se otcovými věcmi, dokud nenasel co hledal, klíč od truhly v jíž mel podle něho Linnien skrytou zbraň.
Fariel vyskočil radosti, jakmile klíč držel v rukou a rozeběhl se směrem k truhle, která stala zaprášená a pavučinami ozdobená v rohu místnosti.
Fariel strčil klíč do zámku a v tu chvíli ho prostoupil silný pocit vzrušení který ještě nezažil.Pomalu otevíral truhlu a uviděl dva v pochvách skryté a hedvábím přikryté,zahnuté meče.
Na čele už se mu leskly kapky potu,byl nervózní z toho že ho otec přistihne při prohledávání jeho věcí,byl si jistý že by se na něj velmi zlobil.V tu chvíli se ozval otcův hlas:,,Farieli,kde jsi,pojď budu vařit oběd''.Fariel otočil hlavu ke dveřím a už chtěl zavřít truhlu ale bylo pozdě,Linnien stál ve dveřích a šibalsky se usmíval.
,,Tak tady jsi ty můj bojovníku,''zakřenil se Linnien.
,,Já jenom….,''zakoktal Fariel. ,,
,,Ty jsi jenom čirou náhodou zakopl o truhlu v mém pokoji a ona se čirou náhodou otevřela že?'' Řekl ironicky.
Fariel neodpověděl jen sklonil hlavu a mlčel.
,,No a našel jsi aspoň, co jsi hledal?''Zeptal se.
,,N-Našel''Odpověděl Fariel.
Linnien přistoupil k Farielovy a sedl si vedle něj,odklopil dřevěné víko a řekl:,,Do toho jen je vyndej, ale nepořež se.''
Fariel pohlédl na otce a pak s kroceným nadšením pomalu oba meče vyndal. Linnien vzal jeden meč a vyndal ho z pochvy. Fariel ho napodobil. ,,Opatrně ať se nepořežeš, ty jsou z nejlepší damascénské ocely.''

můj oficiálně první příspěvek...

29. října 2009 v 1:17 | Kazatel
Zdravím vás lidi...hodím sem první příspěvek...knížka kterou jsem chtěl dávno začít psát...ale zatím jsem se k tomu nedostal, gramaticky neopravené ale čitelné...


Byl studeny prosincovy den a ja jsem se jiz nedockave koukal na hodiny a odpocitaval minuty do konce vyucovani. Patnáct minut sdelovali mi hodiny pomocí ručiček,dalších hroznych patnáct minut zemepisu s nasim panem reditelem. Pohledl jsem z okna a zacal sledovat jak krasne venku snezi, jak padaji snehove vlocky a jak je vitr zanasi na okno kde se pak rozpousti a v podobe malych kapek stekaji dolu po skle.
''Gabriely, řekl pan ředitel, jsi tu, nebo zase nevnímáš?''
Teprve když potreti zopakoval mé jmeno vsiml jsem si ze vlastne vola me a otocil se na nej.
''ano, pardon, nad necim jsem se zamyslel.''

Reditel me hned vytahl k tabuli a ze pry mu mám ukazat kde je město s rozsirenym gumárenským prumyslem. Samozrejme ze jsem hledal nekde uplne jinde a tak jsem dostal za pet a sel se posadit, zazvonilo, ten krásný dlouhý ton mi znel hlavou a ja si rikal ze je to konecne zamnou, konecne mam za sebou tohle hrozne mrhani mym casem, a muj cas je prece tak dulezity…
Prisel jsem domu a hodil tasku pod vesak na pradlo tak jako to delam vzdycky uz nějakých 6let od doby co jsme se prestehovali. Nemam ve zvyku se doma koukat do tasky a ani dnes jsem to nemel v planu, hned jsem zamiril k pocitaci. Stiskl jsem enter a ve vterine mi nabehl pocitac stejne tak jako jsem ho rano nez jsem vysel do skoly ulozil ke spanku. Vpravo v liste mi poblikávalo cervene znameni ze memu antiviru opet dosel licencni kod a ze bych mel zadat novy, skocil jsem proto hned na sit a nasel si další kod který jsem zadal tak jako to delam skoro každý mesic aby mi antivirus sel zadarmo a ja nemusel nic platit . Pride mi zbytecne platit za něco, co muzu mit klidne zadarmo.
Konecne jsem se pustil do sve oblibene cinosti na obrazovce uz mi nabíhala modra obrazovka z drakem rvoucim z plnych kostlivých plyc, zadal jsem heslo a vstoupil do svého světa, světa plného magie, boju, smrti, ale i krásných okamziku, světa kde nejsem jen nudnym studentem zakladni skoly s prumernym hodnocenim, světa kde jsem mocny bojovnik který se utka s kterymkoli nepritelem.
Po půl hodine jsem se zacal nudit a tak jsem svůj uzasny svet ukoncil a rozvalil se na koberec, tak jak to mam rad. Někdo zazvonil. Sel jsem otevrit a ve dverich stal muj nejlepší kamarad promrzlí od hlavy az k pate, vzal jsem ho dovnitr a zavedl do pokoje. Prisel mi opet vypravet o svých vidinách o uzasnem svete který splnoval všechny nase idealy, jako ten muj na pocitaci. Kolem seste hodiny mne babicka velice prijemnym tonem sdelila ze je na case aby Ctibor odesel jelikož je cas na veceri, doprovodil jsem tedy ctibora ke dveřím a zavrel za nim. Najedl jsem se a sel jsem spát.
Ráno když jsem se probudil vstal jsem priblizne v pul sedme tak jako každý den , byla streda coz znamenalo ze ctibor uz je davno ve skole jelikož ma ranni doucovani a ja nemusim tak spechat. V sedm jsem vysel z bytu a vydal se dolu po schodech z druheho patra.
Když jsem vysel ven na ulici zjistil jsem ze jsem zrejme podcenil venkovni teplotu a malo se oblekl, skolu mam nastesti jen kousek tak jsem si řekl ze to preziju. Vydal jsem se tedy po lucemburske ulici smerem ke skole. V puli cesty se mne zmocnil podivny pocit, pocit ze jsem nekym sledovan.
Opatrne jsem se ohledl, snazil jsem se aby to vypadalo jako ze se nic nedeje jen si zavazuji tkanicku. Skutecne, o padesat metru zamnou byl muz v cerne bunde a dzinach,
jakmile jsem se pootočil zjevne to zpozoroval a delal jakoze si vybira noviny u trafiky. Nebal jsem se jelikož cesta do skoly je rusna a nikde není zadne slabe místo a taky nejsem zadny chudak prece jenom mam trochu muznejsi postavu a s vetsinou potencionálních lumpu si poradim. Tak jsem sel dal, presel prez prechod a uz se blizil ke skole když v tom se v dome vedle me otevřeli dvere, někdo me popadl za ruku a strhl dovnitř.
Ticho bud, jde po tobe .
Coze? Kdo?
Rikam ti bud ticho!
Byl jsem tedy zticha, za chvíli pruh svetla pod dveřmi domu zahalil stin nekoho kdo před nimi stal, chvili tam ten někdo stal něco si pro sebe zaklel a odesel.
Tak snad je pryc, ale ven nesmís.
Ale kdo? Proc? A kdo jsi ty? Zeptal jsem se divne vypadajícího muze kolem ctyricitky.
No Stopar prece jde po tobe od doby co jsi vylezl z baraku, to sis ho vazne nevsiml? No to je jedno pojd semnou nahoru tam je bezpečno.
Ackoliv jsem mel jit do skoly, a toho muze jsem vůbec neznal uznal jsem za vhodne aspon chvili hrat jeho hru. Sel jsem tedy s nim nahoru do čtvrtého patra, prekvapilo me jak svizne skakal po schodech.
Odloz si dneska do skoly nejdes, musis zustat tady.
Muz dosel k oknu opatrne odhrnul zaclonu a podival se z okna.
Kruci fix. A rychle se schoval.
Co se deje?
Je tam a není sám uz jsou tam tri, jen doufam ze se sem neodvazi minimalne ne ted.
Co jsi vlastne zac? Zeptal jsem se.
Jsem Pavel , to by ti zatím mělo stacit.
Co se to deje? Kdo byl ten chlap?
Deje se to ze potobe jdou stopari a dokonce tri , stopari jsou sluzebnici temnot, démoni v lidskem tele jenz neznaji nic jineho nez utrpeni, bolest, a miluji zabijeni, co jim ovšem jde ještě mnohem lepe nez nekoho podrezat a pak se vyradit v jeho vnitrnostech je stopovat lidi které jim jejich pan prikaze najit. Takove lidi pak ceka ještě mnohem horsi osud nez ty které stopar pouze zabije.