oficiálně šestý příspěvek? :O

29. ledna 2011 v 21:10 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Kapitola 5.
"Dobře" odpověděl jsem a vydal se směrem ke dveřím ze dvora. Pořád se mi dost špatně dýchalo. Zajímalo by mě jestli si Pavel uvědomuje že mě mohl zabít nebo mu pocit nadřazenosti vyhovuje. Hádám to první. "Kluku?" položil mi Pavel ruku na rameno. "Jsi pořádku?" zeptal se mě. "Myslím že jo, už jsem zažil i horší věci.." usmál jsem se, lhal jsem. Něco jako srážku s náklaďákem v kompaktním balení jsem zažil skutečně poprvé. "Dobře, tak jdeme nahoru, myslím že máme dost věcí co bysme měli dneska stihnout." Upřel jsem na něj pohled naznačující něco jako "bude to taky bolet?" Zjevně můj pohled pochopil a zazubil se. Došli jsme zpátky do bytu a já si chtěl zalézt do "svého" kumbálu že si na chvilku odpočinu. "Počkej." Otočil jsem se na Pavla a on zmizel za dveřmi do bytu. Za chvíli se vrátil s jedním z bojovníku které jsem potkal včera. "To je Tobiáš." "Ahoj Já jsem Gabriel, ale můžeš mi říkat Fariel." (mám radši svojí přezdívku pod kterou vystupuju na internetu než moje vlastní jméno) Uklonil se. Rozhodl jsem se ho napodobit, přece nechci působit nezdvořile. "Můžeš jít semnou? Měli bychom ti vybrat něco na sebe." Podíval jsem se nechápavě na Pavla, vím že roztrhané tričko a tepláky asi nejsou nejspolečenštější ale.. "Myslím brnění." pochopil moje rozpaky Tobiáš. " Jo tak brnění." Řekl můj vnitřní hlas. "Rád s tebou půjdu." Tobiáš se otočil a zmizel ve dveřích, Pavel na mě kývnul směrem za ním, šel jsem. Šli jsme dolů do sklepa, očekával jsem normální prvorepublikový sklep, dřevěné kóje a mezi nimi poházené zbroje. Spletl jsem se. Už dveře nevypadali vůbec původně, nebo teda aspoň si nepamatuju že by v té době používali na dveře do sklepa pancíř. Tobiáš naťukal na první pohled neviditelnou klávesnici kód a dveře se s vrčením rozjeli do stran. Zářivky po stěnách, šedivá barva, dlaždičky na zemi, vypadalo to jako celkem slušný sklad. Po schodech jsme se zastavili před stolkem, u kterého seděl takový fousatý tlouštík, mohlo mu být tak padesát. Dlouhé vousy měl spletené do copánků a na koncích mu visely stříbrné křížky. "Ahoj Tome" Pozdravil Tobiáš. "Čest Tobe" odpověděl mu a nenápadně hodil pohledem ke mně. "Jo to je on." Usmál se Toby. "Těší mě" Pozdravil jsem "říkej mi Fari." "Zdar Fari." Řekl Tomáš a zvedl se aby mi podal ruku. Jak se zvedl odhalil červenou ledvinku se žlutým pikatchu a nápisem Pokémon. Držel jsem se abych se nezasmál, ale asi se tu moc nehledí na styl oblečení jako spíš na využití pomyslel jsem si. "Jdeme pro nějaký věci" řekl Toby. "Jasný, vyber mu to nejlepší!" Prošli jsme hlavní chodbou,která se rozdělovala do jednotlivých "kójí", zabočili do poslední nalevo a polil mě studený pot. Na zdi visel ukřižovaný démon, stopař, ruce mu končili v zápěstích, nohy u kolen a obrovské kaluže zaschlé krve naznačovali, že ho někdo takhle mučil až po tom co ho přibili ke zdi. "Je mrtvý, neboj se." Hlavou mi opět proběhla myšlenka jestli Pavel a ti lidé v jejichž blízkosti se právě bezprostředně nacházím nejsou ti zlí, ale podle toho co říkal Pavel, že stopaři si přímo užívají zabíjení..
těžko říct, možná ten démon dělal horší věci a proto ho potkalo tohle.. Byl hnusný už od pohledu, ale i tak mi ho možná bylo trochu líto tohle bych asi nepřál nikomu… "Fari, přestaň na něj koukat a sleduj tohle." Až teď jsem dokázal odpoutat oči od zohaveného těla a všiml si, že místnost je plná nádherných blyštivých ale i matně kožených zbrojí a že ve vzduchu je silně cítit líh. "Tak tady si mám vybrat?" zazubil jsem se. "Pokud myslíš že to zvládneš, zkus to." "Co tohle?" ukázal jsem na koženou tuniku přez kterou byly položené pokované rukavice. "No zkus si to." Vzal jsem tedy tuniku a zkusmo si jí navlékl. Byla mi malá, škoda. "Tak to asi ne." "Škoda ta se mi docela líbí, můžu aspoň ty rukavice?" "Jo to nebude problém." "Co támhle ta kožená kazajka Fari?" "Ta?" pohlédl jsem na kus zaprášeného ošacení. "Zkusit si jí můžu" oblékl jsem si jí a skutečně padla dokonale. "Jak jsi to trefil?" podivil jsem se. " "Ani nevím, ale jsem rád že ti padne." Po tom co jsme ještě vybrali správné boty, opasek, přezky a další maličkosti vrátili jsme se nahoru do Kamilova bytu. Ani mi to nedošlo ale bylo už kolem páté večerní, šel jsem proto ke dveřím Kamilovi pracovny a zaklepal.
 

Fight Club neboli Klub Rváčů

20. září 2010 v 18:36 | Kazatel |  Fight Club
Celý svůj život bojuju, jak po psychické tak hlavně fyzické stránce, patřím mezi ty, kteří jdou po ulici s vytaženým telefonem ikdyž se okolo nich pohybují pochybné existence. Patřím mezi ty které když někdo přepadne, tak mu domluví ručně a víc se s tím nezabírají. Boj je největším adrenalinem vůbec, miluju bojová umění, a boj sám o sobě. Nedávno jsem se podíval na klub rváčů a zjistil jsem že prvotní myšlenka filmu naprosto vystihuje to co potřebuji. Tímto bych vás chtěl vyzvat, vás kterým též chybi ADRENALIN, a RESPEKT samým před sebou. Vy jenž si chcete trochu věřit a ukázat že na něco máte.. Vy jenž nechcete být utlačování ostatními stádovými konzumenty, spolužáky, kolegy, násilníky na ulicích. Vás vyzívám, napište mi, společně vytvoříme komunitu odlišných lidí, lidí jenž sdílí jiné ideály než jakými jsou : Váha gelu na hlavě, rychlost jakou vypočítám X, jestli si stáhnu kalhoty ke kolenům nebo ke kotníkům. Ctíte respekt? odvahu? soudržnost? napište mi, ozvěte se, na co čekáte? Právě vás hledám, sejde se nás víc, najdeme si prostory, a vybijeme se z naší stále stupňované agresivity. Stanovíme si pravidla a budeme se jimi řídit. NAPIŠTE MI.

oficiálně pátý příspěvek?

19. září 2010 v 20:11 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Kapitola 4.

Dalšího rána jsem se probudil v tmavé, místnůstce jenž mi připomínala komoru v které většina lidí má konzervy, lahve s alkoholem, a zavařené okurky, obecně se jí říka špajz. Přesvědčil mě o tom i lehký pach alkoholu, asi se tu nějaká lahev rozbila. Čpavý zápach rozlité slivovice mi nedělal moc dobře a tak jsem se rychle posadil, s plánem rychle místnost opustit. Když jsem se posadil rozhlédl jsem se ještě urychleně okolo. Na židli pod oknem byl opřený můj meč, jeden-a-půl-ruční akavír který jsem si vybral u Pavla doma, než nás začali honit stopaři. Přišlo mi to dávno, ale hned mi došlo že se to všechno vlastně seběhlo včera. Je neuvěřitelné že když zpětně vzpomínáme na neuvěřitelné momenty našeho života, připadá nám to jako včera, v případě že to bylo dávno, a naopak pokud se to stalo včera myslíme si že se to stalo dávno. Vstal jsem, sebral svůj meč a vydal se ke dveřím z místnosti, podlaha vrzala jako postel v déle zaběhnutém motelu, nepříjemný zvuk. Tak nějak automaticky jsem se snažil nadělat co nejméně hluku, asi protože doma jsme měli parkety a když jsem v noci chodil po místnosti také to vrzalo a já nechtěl nikoho vzbudit. Došel jsem ke dveřím, položil dlaň na kliku a stiskl, poslušné cvaknutí západky mě ujistilo, že mě nikdo nezamknul a že vše je v pořádku. V pořádku?! Doteď jsem se nad tím ani nezamyslel ! Jak jsem se ocitnul v té bohem zapomenuté komoře téměř bez světla? Všechno co si pamatuju je jen.. Při dalším přehrátí včerejších událostí se mi udělalo mdlo, radši nad tím nepřemýšlet, aspoň dokud se neposilním jídlem a pitím. Zabral jsem tedy za kliku a vstoupil do předsíně v které jsem se včera vítal s ostatními. "á pán se ráčil probudit.." ozvalo se zprava. Lekl jsem se a podvědomě uskočil doleva. Byl to Pavel, seděl vedle mých dveřích na židli a na kolenou měl položenou rozevřenou knihu. "Dobrý ráno ti přeju." Odpověděl jsem jak jsem dokázal nejmileji. "Tak pojď najíš se, vysprchuješ se, oblečeš se do něčeho pohodlnějšího a můžeme začít.",
" začít s čím?" podivil jsem se. "S tréninkem přece, snad sis nemyslel že budeš vést armádu do boje proti démonům a bez tréningu, bože kluku říkali že budeš chytrej." , " Jo aha, tak to potom jo." Snažil jsem se aby v mém hlase řádně vyzněl sarkasmus, o který jsem se snažil. Zjevně se povedlo. " No já vim že toho na tebe včera bylo trochu moc, a musim uznat že na to že ses poprvý setkal s démonama sis vedl fakt slušně.." " Díky Pavle.." " Enem žádný oslavování, řekl jsem fakt slušně, ale taky sis mohl vést líp" " Jo je mi to jasný. "
Po snídani a studené sprše mě čekalo oblékání se do pohodlnějšího jak řekl Pavel. To pohodlnější znamenalo celkem volné tepláky, triko a dost zašlou mikinu s obrázkem Iron Maiden. Tu kapelu mám náhodou rád a tak jsem si to i přes ten hrozný stav rád oblékl.
" Jdeme na dvorek." Řekl Pavel. Neměl jsem důvod protestovat a byl jsem zvědavý co mě bude čekat za trénink. Sešli jsme schody, prošli starými dveřmi a vyšli jsme na dvůr mezi domy. Bylo to dost velké místo pro parkování šesti aut, ale jelikož tu nebyla žádná auta, podivil jsem se a rozhlédl se kolem, nebyla tu žádná vrata, takže se asi nemusím bát že by sem někdo přijel, po bližším zkoumání jsem zjistil že dokonce jediný vchod je ten kterým jsme přišli. " Tady nás asi nikdo pozorovat nebude co? " řekl jsem a usmál se. " vlastně v těch barácích buď nikdo nebydlí, a nebo jsou ty okna jen z týhle strany, zevnitř jsou zazděný."

" No tak to je fajn." Odpověděl jsem s trochu zaraženým tónem. " Tak se do toho pustíme." Pavel mi hodil můj meč, chytl jsem ho a vytáhl z pochvy. Chvilku jsem se zaraženě díval střídavě na něj a na meč, nebyl jsem si jistý jestli to bude v pořádku bojovat ostrými zbraněmi, přece jen on má za sebou asi nějaký trénink. Ujistil mě že všechno bude v pořádku a tak jsem zaujal bojový postoj. Jak jsem předpokládal, Pavel to s mečem uměl, co jsem nepředpokládal, bylo to že jsem přibližně po 10 velice namáhavých sekundách ležel na zemi s hlavou v louži a nemohl jsem popadnout dech. " Jsi lepší než jsem si myslel." " Ále což no, enem mám toho víc zasebou, přijde den, kdy budeš lepší než já." " No to jsem fakt zvědavej, podívej se, jsem celej mokrej.." " To je hrozný, asi už nemůžeš dál bojovat co?"
" Neprovokuj."
Sekl jsem po Pavlovi mečem ale on uskočil, čekal to. Sekl jsem znovu, znovu a potom jsem vyskočil a udeřil největší silou kterou jsme uměl, myslel jsem že buď uhne, nebo ho i s jeho mečem musím přepůlit. Pavel jednou rukou nastavil meč, druhou rukou udělal divný pohyb a nastavil ji ke mně dlaní, ucítil jsem obrovskou ránu přímo do plic. Pak už byla jen tma.
Otevřel jsem oči asi po pěti vteřinách a snažil se chytit dech. Moje plíce nestíhali dělat svou práci, bylo to jako by je někdo sevřel v ruce a stisknul. " Co? Co to?" Všechno se mi točilo, myslím že ten jeho útok ta rána samotnou nastavenou dlaní mě málem zabila, udělal tak málo a já to málem nepřežil. Popadl jsem dech. " Co to sakra bylo?!" " Takovej malej trik, ty tě bude učit Kamil, ale na to je ještě čas." " Nemůžu se doč-kch kch kch-kat." Promiň ještě nemám dost vzduchu. " Chceš pokračovat?" zeptal se Pavel. " Ne dneska už ne, promiň ale tohle mi dnes stačilo." " Dobrá, budeme pokračovat zítra, večer si ještě promluvíš s Kamilem."

 


Dobrý den přátelé...

16. května 2010 v 19:13 | Kazatel
Chtěl bych začít omluvou, omluvou za to že jsem se na své psaní jednoduše řečeno vykašlal, a už opravdu, opravdu, ale opravdu dlouho nenapsal žádné pokračování, na které vážení, ačkoliv to tak nevypadá čekáte jako na výprodej elektroniky 95% off... takže v blízké době odhaduji to tak týden, mám v plánu napsat další pokračování a pak jestli se poštěstí připisovat nové pokračování každý týden. Doufám že jsem vás potěšil.. Váš Kazatel.

Co takhle oficiálně čtvrtý příspěvek?

20. prosince 2009 v 19:04 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
kapitola 3. setkání s Kamilem

"Opravdu nemám rád jeho tóm" -Zaznělo mi hlavou..
Jako kdybych to už někdy slyšel...
"No takže připravenej?"
No neštvalo by vás že po takové honičce vám dá sotva minutu k odpočinku?
"Jdem..."
Byli jsme někde mezi domy, proto jsem se nemohl zorientovat a nevěděl jsem kde jsme, Pavel to ale věděl. Prošli jsme průchodem domu a vyšli na ulici.
"Pavle?"
"no?"
"Proč po mě vlastně ti stopaři jdou?"
"Eh...kluku..to máš tak, ty jsi totiž mnohem víc než si všichni myslí a tím myslím i tebe sama.."
Mlčel jsem, slyšet tohle, bylo jako vyhrát v loterii...Konečně to vypadalo že jsem v něčem výjimečný. Nevěděl jsem v čem. Šli jsme po ulici, a já sledoval lidi okolo, nevěděli o ničem, neviděli to co jsem viděl já před několika hodinami, neviděli létajícího démona a jeho padající hlavu. Nezažili ten strach...Okolo zrovna projížděla tramvaj a cinkala, pršelo a kapky deště bušili do tramvajové zastávky okolo které jsme šli,naproti přez ulici zrovna někdo chvátal aby tramvaj chytil, před námi se zase někomu kdo právě vylezl z McDonaldu rozsypala lejstra a on se je zcela marňě snažil sebrat. Vypadalo to jako zcela normální den, všechno bylo stejné, až na to že se zcela změnil můj pohled na svět.
"Kam to teda vlastně jdeme?"
"Za Kamilem"
"Eh..."
"Na Flórenc, bydlí kus od tamtud."
Pak jsme zase oba mlčeli a šli dál po ulici. Napadlo mě se zeptat-"Proč nejedeme metrem, nebo tramvají?"
"Když jedeš, metrem, tramvají, nebo autem, nejsi pánem situace, kdokoli do tebe vrazí, cokoli se pokazí, ztrácíš možnost zachránit se...
To mi jako odpověď celkem stačilo a tak jsme pokračovali.
Jak jsme šli pomalu začalo lidí na ulici přibývat, díky čemu polevil můj strach z jakýchkoli nadpřirozených bytostí, přece tu nebudou zabíjet před tolika lidmi.
Měl jsem pravdu, došli jsme ke stanici metra Florenc a odbočili směrem k autobusovému nádraží, u jednoho staršího domu jsme se zastavili a Pavel zazvonil na zvonek.
"Ano?"ozvalo se trochu chraplavým hlasem z repráčku.
"Jsem tu, a mám s sebou i kluka."
"Pojďte nahoru"
Poprvé za tu dobu co Pavla znám mě napadlo co když oni jsou taky zlí? Co když bych tam neměl chodit? Rychle jsem tu myšlenku zahnal a šel s Pavlem nahoru do třetího patra, nemám rád to že je rychlejší..
Doběhli jsme do třetího patra a postavili se před pevně vyhlížející kovem pobité dveře, chvíli se nic nedělo ale pak se otevřeli. Vstoupili jsme do předsíně staršího bytu, ne ale normální předsíně z atmosféry která zde panovala bylo cítit napětí, strach, statečnost, nevím proč mě tato slova napadala, lezla mi do hlavy tak nějak sama od sebe, nebo to bylo tím že na mě koukalo asi 6mužů v rozličných zbrojích s meči a sekerami?
Mohl za to jejich pohled který vypadal jako by právě viděli něco úžasného? Připadalo mi že vypadají jako malé dítě které najde zatoulanou skleněnku kterou hledalo...
"Vítám tě Gabrieli"
"Zdravím vás bojovníci"
Čekal jsem že se začnou hlasitě smát a já se ztrapním, ale nestalo se, nebyli to normální dnešní lidé, byli to skuteční muži, uznávající mé ideály, tací o jakých jsem si myslel že vymřeli.
"Zdravíme tě Gabrieli"
Hned ke mne přistoupil jeden viditelně nejmladší a povídá : " Je mi ctí vás poznat pane" a uklonil se, jeho gesto jsem napodobil.
Nevěděl jsem co si mám myslet, říkají mi pane, a vypadá to jakobych pro ně byl obrovská autorita.
"Gabrieli, určitě jsi teď zmatený, chapeme to, proto prosím, mě následuj."
Podíval jsem se na Pavla a ten pokynul hlavou směrem ke Kamilovi.
Šel jsem tedy do další místnosti, musela to být jeho pracovna.
"Posaď se."
Posadil jsem se do vysokého koženého křesla a rozhlédl se kolem, na zdech viseli obrazy, dva kordy, a hlava jakéhosi zvířete.
"Pane, proč jsem vlastně tady?"
"Chápu že teď budeš mít hodně dotazů, a já nebudu schopen odpovědět ani na polovinu z nich.... Ale zkusím to.."
"Jsi tady, můj milý Gabrieli kvůli tomu že jsi, jak bych to jen řekl, vyvolený, jsi ten po kom jdou stopaři, už to něco znamená nemyslíš?"
"Kolikrát jsi viděl že by někoho po ulici honili démoni? No pověz."
"Ale k čemu jsem vyvolený, a proč?"
"Jsi vyvolený k tomu být skvělým bojovníkem a vůdcem vojáků v boji proti démonům.
"Ekl" Vydal jsem ze sebe podivný pazvuk, slyším tu nejabsurdnější věc ve svém životě, ale zároveň tu nejvytouženější. Plní se mi moje sny...Ikdyž trochu jinak než jsem si to představoval...




Co bych k tomu dodal...

20. prosince 2009 v 16:22 | Kazatel |  Můj osobní deníček...
Dneska mi bylo receno ze bych se mel usmírit se starsí cástí nasí rodiny, prece jenom zijeme u nich a já bych s nimi nemel být rozhádaný, aspon ne o vánocích, nejvetsím predmetem hádek je to ze poslednich pár mesíců ziju v kuchyni na gauci s notebookem a to se samozrejme nikomu nelíbí, ackoliv jsem jim nechal celý volný pokoj, nestací to...nevím jestli se mám prestehovat na svoje stare misto a krcit se na drevene stokrdli u malé skrinky, nebo snad na půdu? opravdu nevím... co vy na to?

oficiálně první příspěvek-remake

16. prosince 2009 v 14:46 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Zdravím vás lidi...hodím sem první příspěvek...knížka kterou jsem chtěl dávno začít psát...ale zatím jsem se k tomu nedostal, gramaticky neopravené ale čitelné...


Byl studeny prosincovy den a ja jsem se jiz nedockave koukal na hodiny a odpocitaval minuty do konce vyucovani. Patnáct minut sdelovali mi hodiny pomocí ručiček,dalších hroznych patnáct minut zemepisu s nasim panem reditelem. Pohledl jsem z okna a zacal sledovat jak krasne venku snezi, jak padaji snehove vlocky a jak je vitr zanasi na okno kde se pak rozpousti a v podobe malych kapek stekaji dolu po skle.
''Gabriely, řekl pan ředitel, jsi tu, nebo zase nevnímáš?''
Teprve když potreti zopakoval mé jmeno vsiml jsem si ze vlastne vola me a otocil se na nej.
''ano, pardon, nad necim jsem se zamyslel.''

Reditel me hned vytahl k tabuli a ze pry mu mám ukazat kde je město s rozsirenym gumárenským prumyslem. Samozrejme ze jsem hledal nekde uplne jinde a tak jsem dostal za pet a sel se posadit, zazvonilo, ten krásný dlouhý ton mi znel hlavou a ja si rikal ze je to konecne zamnou, konecne mam za sebou tohle hrozne mrhani mym casem, a muj cas je prece tak dulezity…
Prisel jsem domu a hodil tasku pod vesak na pradlo tak jako to delam vzdycky uz nějakých 6let od doby co jsme se prestehovali. Nemam ve zvyku se doma koukat do tasky a ani dnes jsem to nemel v planu, hned jsem zamiril k pocitaci. Stiskl jsem enter a ve vterine mi nabehl pocitac stejne tak jako jsem ho rano nez jsem vysel do skoly ulozil ke spanku. Vpravo v liste mi poblikávalo cervene znameni ze memu antiviru opet dosel licencni kod a ze bych mel zadat novy, skocil jsem proto hned na sit a nasel si další kod který jsem zadal tak jako to delam skoro každý mesic aby mi antivirus sel zadarmo a ja nemusel nic platit . Pride mi zbytecne platit za něco, co muzu mit klidne zadarmo.
Konecne jsem se pustil do sve oblibene cinosti na obrazovce uz mi nabíhala modra obrazovka z drakem rvoucim z plnych kostlivých plyc, zadal jsem heslo a vstoupil do svého světa, světa plného magie, boju, smrti, ale i krásných okamziku, světa kde nejsem jen nudnym studentem stredni skoly s prumernym hodnocenim, světa kde jsem mocny bojovnik který se utka s kterymkoli nepritelem.
Po půl hodine jsem se zacal nudit a tak jsem svůj uzasny svet ukoncil a rozvalil se na koberec, tak jak to mam rad. Někdo zazvonil. Sel jsem otevrit a ve dverich stal muj nejlepší kamarad promrzlí od hlavy az k pate, vzal jsem ho dovnitr a zavedl do pokoje. Prisel mi opet vypravet o svých vidinách o uzasnem svete který splnoval všechny nase idealy, jako ten muj na pocitaci. Kolem seste hodiny mne babicka velice prijemnym tonem sdelila ze je na case aby Ctibor odesel jelikož je cas na veceri, doprovodil jsem tedy ctibora ke dveřím a zavrel za nim. Najedl jsem se a sel jsem spát.
Ráno když jsem se probudil vstal jsem priblizne v pul sedme tak jako každý den , byla streda coz znamenalo ze ctibor uz je davno ve skole jelikož ma ranni doucovani a ja nemusim tak spechat. V sedm jsem vysel z bytu a vydal se dolu po schodech z druheho patra.
Když jsem vysel ven na ulici zjistil jsem ze jsem zrejme podcenil venkovni teplotu a malo se oblekl, skolu mam nastesti jen kousek tak jsem si řekl ze to preziju. Vydal jsem se tedy po lucemburske ulici smerem ke skole. V puli cesty se mne zmocnil podivny pocit, pocit ze jsem nekym sledovan.
Opatrne jsem se ohledl, snazil jsem se aby to vypadalo jako ze se nic nedeje jen si zavazuji tkanicku. Skutecne, o padesat metru zamnou byl muz v cerne bunde a dzinach,
jakmile jsem se pootočil zjevne to zpozoroval a delal jakoze si vybira noviny u trafiky. Nebal jsem se jelikož cesta do skoly je rusna a nikde není zadne slabe místo a taky nejsem zadny chudak prece jenom mam trochu muznejsi postavu a s vetsinou potencionálních lumpu si poradim. Tak jsem sel dal, presel prez prechod a uz se blizil ke skole když v tom se v dome vedle me otevřeli dvere, někdo me popadl za ruku a strhl dovnitř.
Ticho bud, jde po tobe .
Coze? Kdo?
Rikam ti bud ticho!
Byl jsem tedy zticha, za chvíli pruh svetla pod dveřmi domu zahalil stin nekoho kdo před nimi stal, chvili tam ten někdo stal něco si pro sebe zaklel a odesel.
Tak snad je pryc, ale ven nesmís.
Ale kdo? Proc? A kdo jsi ty? Zeptal jsem se divne vypadajícího muze kolem ctyricitky.
No Stopar prece jde po tobe od doby co jsi vylezl z baraku, to sis ho vazne nevsiml? No to je jedno pojd semnou nahoru tam je bezpečno.
Ackoliv jsem mel jit do skoly, a toho muze jsem vůbec neznal uznal jsem za vhodne aspon chvili hrat jeho hru. Sel jsem tedy s nim nahoru do čtvrtého patra, prekvapilo me jak svizne skakal po schodech.
Odloz si dneska do skoly nejdes, musis zustat tady.
Muz dosel k oknu opatrne odhrnul zaclonu a podival se z okna.
Kruci fix. A rychle se schoval.
Co se deje?
Je tam a není sám uz jsou tam tri, jen doufam ze se sem neodvazi minimalne ne ted.
Co jsi vlastne zac? Zeptal jsem se.
Jsem Pavel , to by ti zatím mělo stacit.
Co se to deje? Kdo byl ten chlap?
Deje se to ze potobe jdou stopari a dokonce tri , stopari jsou sluzebnici temnot, démoni v lidskem tele jenz neznaji nic jineho nez utrpeni, bolest, a miluji zabijeni, co jim ovšem jde ještě mnohem lepe nez nekoho podrezat a pak se vyradit v jeho vnitrnostech je stopovat lidi které jim jejich pan prikaze najit. Takove lidi pak ceka ještě mnohem horsi osud nez ty které stopar pouze zabije.
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Můj oficiálně třetí příspěvek-konečně

16. prosince 2009 v 14:44 | Kazatel |  Credendo Vides / Když uvěříš, uvidíš.
Díky nekonečnému snažení Nicolette ^^ a půl hodince volna jsem stvořil třetí příspěvek :D

Kapitola 2. Útěk
"Co?! Ale notak chlape…"- řekl jsem neduverivym tonem.
"Neveris mi? Tak to mas hochu dve moznosti, bud uveris a když budes delat co ti reknu, tak prezijes, nebo se na to co ti tu vykladam vykašleš, půjdeš ven a oni te odvedou nekam, kde se ti fakt libit nebude…"
Mlcel jsem, pripadal jsem si hloupe. Pavel se na me podíval s výrazem který naznačoval ze pocita s tim ze jsem se rozhodl ho poslouchat a řekl "takze pokud uz ti doslo ze takhle to bude nejlepší, pojde zamnou" , otevrel dvere a vstoupil do tmavé místnosti. Sel jsem za nim, do nosu me uhodil štiplavý zapach odrezovace a lestidla. Vstoupil jsem dovnitř a zatajil se mi dech. Na stenách visely meče, štíty, zbroje, proste to byl pro moje oci takovy maly raj.
"Nekoukej jako vyvoraná myš"
"ale…vzdyt…"
"tak co jsem rikal?! Nekoukej jak vyvorana mys a pojd sem"
Prisel jsem k nemu bliz, az ke staremu ztrouchnivělému stolu pod oknem. Pavel mi poté řekl
ze nemuzeme jit bez toho abych byl ozbrojen. Zeptal jsem se kam chce jít a bylo mi receno ze musime jit za nějakým Kamilem, nebo tak mi to alespoň znelo. Souhlasil jsem. Pavel mi zacal vybirat mec, a choval se pritom jako kdybych vůbec nevedel k cemu mec slouzi. Vyvedl jsem ho z omylu, mece jsou moji vasni, součásti meho zivota.
"Pavle? A co tamhle ten jedenapulrucni Akavír?"
Pavel se zaskocene otocil.
"he?"
"no tamhle vzadu"
Pavel se stále podivenym vyrazem dosel k meci postavenemu v rohu, uchopil ho a vratil se.
"Ty se vyznas v mecich?"zeptal se me
"Celkem, vzdycky jsem se o ne zajimal a ne jen o mece…"
"Nemám cas si te zkouset, ale pozdeji to snad udelám, nicméně dobrá volba, más zkusené oko, dlouhý široký mec se k tobe hodi jako maslo k rohlíku!" zazubil se Pavel.
Vzal jsem si od nej mec, prehodil si prez rameno pochvu a uvazal ji. Když mi Pavel zkontroloval vázání, vydal se ke dveřím na chodbu.
"Musíme na strechu, hodne rychle…"
"Není problém."
Pavel rozrazil dvere a rozebehl se nahoru po schodech, nestacil jsem mu, skakal schody snad po ctyrech, a já sotva po dvou…*prásk*
Pavel se zarazil a sklonil se prez zabradli aby videl dolu.
"Sakra, jsou tu, pridej!"
Utíkal jsem co jsem mohl a nakonec se mi podarilo nějakým způsobem Pavla dohnat, zabehli jsme do dveri na konci schodů. Pavel před ne povalil starou almaru a rozebehl se na druhou stranu, bezel jsem za ním.
Doběhli jsme k malemu schodišti vedoucimu na strechu, dvere uz tu davno nebyli, proto bylo vsude hnusne vlhko a vzduchem se vznasel pach hnijícího dreva.
"Pojd nahoru, dohanej nás"
Poslechl jsem a vyskocil na strechu.
Do obličeje me opet uderil ranní studený vítr, který na strese byl ještě horsí nez dole na ulici.
"Drz se zamnou"
Pavel se rozebehl k okraji strechy a skocil, dopadl o par metru dal na nizsi strechu sousedního domu a chytil se antény aby nesjel po taškách které se při dopadu utrhly. Skocil jsem za ním, dopadl jsem a zacal klouzat dolů. Chytil mě.
"Tak rychle ne, tak rychle tě ztratit nesmíme"
To co se stalo v nasledujicich vteřinách si presne nedokazu vylozit a udelat z toho kloudnou vetu.
Vypadalo to ze predemnou primo ze strechy vyletel Ďábel, nebyl to dábel ale spis stopar, nez stacil dopadnout na zem postrádal hlavu a bez ní se pristává dost tezko, tudiz se skutálel ze strechy dolů a vzal při tom sebou málem i mě.
Pavel mi znova zachránil život, když me chytil. Doufam ze me chytí pokazdé když budu padat do záhuby. Bezeli jsme s Pavlem po střechách domu tak rychle, ze jsem pomalu prestaval verit v gravitaci. Prislo mi to několik sekund co bezime, takze jsme museli byt nekde jen par bloku od skoly, ale zjevne jsem se spletl, když jsme v nasledujici sekunde seskocil z domu na hromadu písku a rozhlédl se, nedokázal jsem presne urcit kde asi jsme. Porád byla zima, a já se trásl, adrenalin uz vyprchal a já myslel ze mi snad pukne hlava, hnát se po strechách při takové zimě v triku, není nic prijemneho.
"Neunavil ses doufám ?"
"Ještě mame poradnej kus cesty před sebou"
Trochu mi zacina vadit jeho povyseny ton a to ze on i po tom co mi dvakrát zachranil život, behani po střechách, skocích z výsek, a i prez to ze není o moc lepe obleceny nez ja, není nijak zadýchaný ani unavený.
"No co? Snad jsi necekal ze timhle jsme s nima skoncili."
Opravdu nemám rád jeho tón…

Můj oficiálně druhý příspěvek

29. října 2009 v 1:21 | Kazatel
Tak vám sem vzápětí hodím i druhou knižku kterou asi nikdy nezačnu psát ..


Fariel-úděl bojovníka

Fariel
vyrůstal v osadě Cael Domnis hluboko skryte v Luniných lesích. Žil sám s otcem.
Už když vyrůstal bylo na něm vidět ze jednou z něj bude velký válečník a možná spasitel cele elfské rasy na Urdonu. Poprvé držel meč ve svých pěti letech,tehdy byl horky letni den a Farieluv otec Linnien se jako každý druhy den staral o své květiny.Linnien byl bývalý válečník jenž bojoval v bojích s Haremusany v Montriasu,po válce se začal věnovat věcem které ho skutečně zajímaly jako květiny,studování přírodních kras,a zvířectva díky této vášni se z něj stal druid.
Fariel se jako už mnohokrát vkradl do pokoje svého otce když právě nedával pozor aby si prohlížel pozůstatky z otcových válečnických časů.Fariel přišel ke dveřím a opatrně stiskl kliku,dělal to už tolikrát ze dveře téměř nezavrzali.Skočil do místnosti a rovnou zamířil ke skříni v níž byli mapy,všemožné části brnění,a různé věci o kterých Fariel nevěděl k čemu slouží včetně malé truhličky bez zámku,Fariel se už několikrát pokoušel skřínku otevřít ale nikdy se mu to nepodařilo takže už si jí ani nevšímal. Prohraboval se otcovými věcmi, dokud nenasel co hledal, klíč od truhly v jíž mel podle něho Linnien skrytou zbraň.
Fariel vyskočil radosti, jakmile klíč držel v rukou a rozeběhl se směrem k truhle, která stala zaprášená a pavučinami ozdobená v rohu místnosti.
Fariel strčil klíč do zámku a v tu chvíli ho prostoupil silný pocit vzrušení který ještě nezažil.Pomalu otevíral truhlu a uviděl dva v pochvách skryté a hedvábím přikryté,zahnuté meče.
Na čele už se mu leskly kapky potu,byl nervózní z toho že ho otec přistihne při prohledávání jeho věcí,byl si jistý že by se na něj velmi zlobil.V tu chvíli se ozval otcův hlas:,,Farieli,kde jsi,pojď budu vařit oběd''.Fariel otočil hlavu ke dveřím a už chtěl zavřít truhlu ale bylo pozdě,Linnien stál ve dveřích a šibalsky se usmíval.
,,Tak tady jsi ty můj bojovníku,''zakřenil se Linnien.
,,Já jenom….,''zakoktal Fariel. ,,
,,Ty jsi jenom čirou náhodou zakopl o truhlu v mém pokoji a ona se čirou náhodou otevřela že?'' Řekl ironicky.
Fariel neodpověděl jen sklonil hlavu a mlčel.
,,No a našel jsi aspoň, co jsi hledal?''Zeptal se.
,,N-Našel''Odpověděl Fariel.
Linnien přistoupil k Farielovy a sedl si vedle něj,odklopil dřevěné víko a řekl:,,Do toho jen je vyndej, ale nepořež se.''
Fariel pohlédl na otce a pak s kroceným nadšením pomalu oba meče vyndal. Linnien vzal jeden meč a vyndal ho z pochvy. Fariel ho napodobil. ,,Opatrně ať se nepořežeš, ty jsou z nejlepší damascénské ocely.''

můj oficiálně první příspěvek...

29. října 2009 v 1:17 | Kazatel
Zdravím vás lidi...hodím sem první příspěvek...knížka kterou jsem chtěl dávno začít psát...ale zatím jsem se k tomu nedostal, gramaticky neopravené ale čitelné...


Byl studeny prosincovy den a ja jsem se jiz nedockave koukal na hodiny a odpocitaval minuty do konce vyucovani. Patnáct minut sdelovali mi hodiny pomocí ručiček,dalších hroznych patnáct minut zemepisu s nasim panem reditelem. Pohledl jsem z okna a zacal sledovat jak krasne venku snezi, jak padaji snehove vlocky a jak je vitr zanasi na okno kde se pak rozpousti a v podobe malych kapek stekaji dolu po skle.
''Gabriely, řekl pan ředitel, jsi tu, nebo zase nevnímáš?''
Teprve když potreti zopakoval mé jmeno vsiml jsem si ze vlastne vola me a otocil se na nej.
''ano, pardon, nad necim jsem se zamyslel.''

Reditel me hned vytahl k tabuli a ze pry mu mám ukazat kde je město s rozsirenym gumárenským prumyslem. Samozrejme ze jsem hledal nekde uplne jinde a tak jsem dostal za pet a sel se posadit, zazvonilo, ten krásný dlouhý ton mi znel hlavou a ja si rikal ze je to konecne zamnou, konecne mam za sebou tohle hrozne mrhani mym casem, a muj cas je prece tak dulezity…
Prisel jsem domu a hodil tasku pod vesak na pradlo tak jako to delam vzdycky uz nějakých 6let od doby co jsme se prestehovali. Nemam ve zvyku se doma koukat do tasky a ani dnes jsem to nemel v planu, hned jsem zamiril k pocitaci. Stiskl jsem enter a ve vterine mi nabehl pocitac stejne tak jako jsem ho rano nez jsem vysel do skoly ulozil ke spanku. Vpravo v liste mi poblikávalo cervene znameni ze memu antiviru opet dosel licencni kod a ze bych mel zadat novy, skocil jsem proto hned na sit a nasel si další kod který jsem zadal tak jako to delam skoro každý mesic aby mi antivirus sel zadarmo a ja nemusel nic platit . Pride mi zbytecne platit za něco, co muzu mit klidne zadarmo.
Konecne jsem se pustil do sve oblibene cinosti na obrazovce uz mi nabíhala modra obrazovka z drakem rvoucim z plnych kostlivých plyc, zadal jsem heslo a vstoupil do svého světa, světa plného magie, boju, smrti, ale i krásných okamziku, světa kde nejsem jen nudnym studentem zakladni skoly s prumernym hodnocenim, světa kde jsem mocny bojovnik který se utka s kterymkoli nepritelem.
Po půl hodine jsem se zacal nudit a tak jsem svůj uzasny svet ukoncil a rozvalil se na koberec, tak jak to mam rad. Někdo zazvonil. Sel jsem otevrit a ve dverich stal muj nejlepší kamarad promrzlí od hlavy az k pate, vzal jsem ho dovnitr a zavedl do pokoje. Prisel mi opet vypravet o svých vidinách o uzasnem svete který splnoval všechny nase idealy, jako ten muj na pocitaci. Kolem seste hodiny mne babicka velice prijemnym tonem sdelila ze je na case aby Ctibor odesel jelikož je cas na veceri, doprovodil jsem tedy ctibora ke dveřím a zavrel za nim. Najedl jsem se a sel jsem spát.
Ráno když jsem se probudil vstal jsem priblizne v pul sedme tak jako každý den , byla streda coz znamenalo ze ctibor uz je davno ve skole jelikož ma ranni doucovani a ja nemusim tak spechat. V sedm jsem vysel z bytu a vydal se dolu po schodech z druheho patra.
Když jsem vysel ven na ulici zjistil jsem ze jsem zrejme podcenil venkovni teplotu a malo se oblekl, skolu mam nastesti jen kousek tak jsem si řekl ze to preziju. Vydal jsem se tedy po lucemburske ulici smerem ke skole. V puli cesty se mne zmocnil podivny pocit, pocit ze jsem nekym sledovan.
Opatrne jsem se ohledl, snazil jsem se aby to vypadalo jako ze se nic nedeje jen si zavazuji tkanicku. Skutecne, o padesat metru zamnou byl muz v cerne bunde a dzinach,
jakmile jsem se pootočil zjevne to zpozoroval a delal jakoze si vybira noviny u trafiky. Nebal jsem se jelikož cesta do skoly je rusna a nikde není zadne slabe místo a taky nejsem zadny chudak prece jenom mam trochu muznejsi postavu a s vetsinou potencionálních lumpu si poradim. Tak jsem sel dal, presel prez prechod a uz se blizil ke skole když v tom se v dome vedle me otevřeli dvere, někdo me popadl za ruku a strhl dovnitř.
Ticho bud, jde po tobe .
Coze? Kdo?
Rikam ti bud ticho!
Byl jsem tedy zticha, za chvíli pruh svetla pod dveřmi domu zahalil stin nekoho kdo před nimi stal, chvili tam ten někdo stal něco si pro sebe zaklel a odesel.
Tak snad je pryc, ale ven nesmís.
Ale kdo? Proc? A kdo jsi ty? Zeptal jsem se divne vypadajícího muze kolem ctyricitky.
No Stopar prece jde po tobe od doby co jsi vylezl z baraku, to sis ho vazne nevsiml? No to je jedno pojd semnou nahoru tam je bezpečno.
Ackoliv jsem mel jit do skoly, a toho muze jsem vůbec neznal uznal jsem za vhodne aspon chvili hrat jeho hru. Sel jsem tedy s nim nahoru do čtvrtého patra, prekvapilo me jak svizne skakal po schodech.
Odloz si dneska do skoly nejdes, musis zustat tady.
Muz dosel k oknu opatrne odhrnul zaclonu a podival se z okna.
Kruci fix. A rychle se schoval.
Co se deje?
Je tam a není sám uz jsou tam tri, jen doufam ze se sem neodvazi minimalne ne ted.
Co jsi vlastne zac? Zeptal jsem se.
Jsem Pavel , to by ti zatím mělo stacit.
Co se to deje? Kdo byl ten chlap?
Deje se to ze potobe jdou stopari a dokonce tri , stopari jsou sluzebnici temnot, démoni v lidskem tele jenz neznaji nic jineho nez utrpeni, bolest, a miluji zabijeni, co jim ovšem jde ještě mnohem lepe nez nekoho podrezat a pak se vyradit v jeho vnitrnostech je stopovat lidi které jim jejich pan prikaze najit. Takove lidi pak ceka ještě mnohem horsi osud nez ty které stopar pouze zabije.

Kam dál